Sun 3 Jan 10,
blog
,
komentáře [comments] -> 3
opovážlivé spoléhání na ducha místa aneb hovno a mouchy
čtyři body o cestování, umělecké tvorbě a tak.
1.
umělci hodně cestují. obecně mají často potřebu rojit se kolem určitého místa jako mouchy kolem hovna. ta místa se mění, podléhá se módním vlivům. byla to paříž, potom new york, potom berlín... z berlína zřejmě bude časem stejný kýč, jaký dnes představuje paříž. a z mnoha českých předválečných výtvarníků, zhusta frankofilů kolem paříže se rojících, má dnes, nic naplat, přece jen asi největší šmrnc podivín josef váchal, který hnil ve vršovicích.
2.
nikdy jsem nebyl velkým příznivcem cestování. přitom, ano, cestuju poměrně dost. i v tom berlíně a new yorku jsem hrál (a nic proti tomu, bude-li kde a pro koho, budu tam rád hrát zas). vždy však cítím potřebu právě jet něco dělat, nebo aspoň jet za někým, to je mi nutným, abych měl vůbec motivaci k nějakým přesunům. cesta pro zábavu, pro "inspiraci", cesta pro cestu, výlet, turistika – to mi nikdy moc neříkalo.
3.
o cestování lze uvažovat ze dvou pozic. první je navýsost idealistická: co se změní, budu-li tento kus masa (svoje tělo) obsedantně přesunovat po tomto kusu šutru (kosmické těleso zvané země)? z pohledu ducha nic, je to jen provozně náročná a přitom zbytečná štrapáce.
druhá pozice je diametráně odlišná. počítá s tím, že je naopak nesmírně důležité, kde se fyzicky nalézám, že to můze změnit hodně. že mezi mnou a místem, kde žiju, jsou prvořadě významné, energetické a kdovíjaké, provázanosti, které neradno podceňovat. neznamená to ale, že bych tedy měl právě proto, navzdory případné momentální nepohodlnosti, setrvávat tam, kam mě pán bůh umístil?
dvě protikladná ideová východiska mě tak překvapivě přivádějí k podobnému praktickému závěru.
4.
slyšel jsem názor, opět z pohledu umělce, že je nutné a pro tvorbu nezbytné prodlévat v určitou dobu na určitém místě (byla tehdy řeč právě o berlíně), protože citlivá tvůrčí osobnost vnímá, byť třeba nevědomě, souhrn různých lokálních historických, estetických, kulturně-sociálních i jiných vibrací, jež potom mají zásadní vliv na podobu tvorby i na samu schopnost tvořit.
neztotožňuju se s takovým názorem. nemůžu se rozhodnout, zda mi připadá víc vypočítavý nebo naivní, možná obojí – trochu jak od skladatele foltýna. rezignace na elementární hrdost? tvorba coby ředkev, která se holt daří líp tam než onde? myslím, že umělec je bytostí samostatně myslící a cítící právě proto, aby se pokusil – se vší vážností a u vědomí možnosti neúspěchu – nebýt pouhým průtokovým ohřívačem na zeitgeisty a genie loci.
opovážlivé spoléhání na ducha místa aneb hovno a mouchy
čtyři body o cestování, umělecké tvorbě a tak.
1.
umělci hodně cestují. obecně mají často potřebu rojit se kolem určitého místa jako mouchy kolem hovna. ta místa se mění, podléhá se módním vlivům. byla to paříž, potom new york, potom berlín... z berlína zřejmě bude časem stejný kýč, jaký dnes představuje paříž. a z mnoha českých předválečných výtvarníků, zhusta frankofilů kolem paříže se rojících, má dnes, nic naplat, přece jen asi největší šmrnc podivín josef váchal, který hnil ve vršovicích.
2.
nikdy jsem nebyl velkým příznivcem cestování. přitom, ano, cestuju poměrně dost. i v tom berlíně a new yorku jsem hrál (a nic proti tomu, bude-li kde a pro koho, budu tam rád hrát zas). vždy však cítím potřebu právě jet něco dělat, nebo aspoň jet za někým, to je mi nutným, abych měl vůbec motivaci k nějakým přesunům. cesta pro zábavu, pro "inspiraci", cesta pro cestu, výlet, turistika – to mi nikdy moc neříkalo.
3.
o cestování lze uvažovat ze dvou pozic. první je navýsost idealistická: co se změní, budu-li tento kus masa (svoje tělo) obsedantně přesunovat po tomto kusu šutru (kosmické těleso zvané země)? z pohledu ducha nic, je to jen provozně náročná a přitom zbytečná štrapáce.
druhá pozice je diametráně odlišná. počítá s tím, že je naopak nesmírně důležité, kde se fyzicky nalézám, že to můze změnit hodně. že mezi mnou a místem, kde žiju, jsou prvořadě významné, energetické a kdovíjaké, provázanosti, které neradno podceňovat. neznamená to ale, že bych tedy měl právě proto, navzdory případné momentální nepohodlnosti, setrvávat tam, kam mě pán bůh umístil?
dvě protikladná ideová východiska mě tak překvapivě přivádějí k podobnému praktickému závěru.
4.
slyšel jsem názor, opět z pohledu umělce, že je nutné a pro tvorbu nezbytné prodlévat v určitou dobu na určitém místě (byla tehdy řeč právě o berlíně), protože citlivá tvůrčí osobnost vnímá, byť třeba nevědomě, souhrn různých lokálních historických, estetických, kulturně-sociálních i jiných vibrací, jež potom mají zásadní vliv na podobu tvorby i na samu schopnost tvořit.
neztotožňuju se s takovým názorem. nemůžu se rozhodnout, zda mi připadá víc vypočítavý nebo naivní, možná obojí – trochu jak od skladatele foltýna. rezignace na elementární hrdost? tvorba coby ředkev, která se holt daří líp tam než onde? myslím, že umělec je bytostí samostatně myslící a cítící právě proto, aby se pokusil – se vší vážností a u vědomí možnosti neúspěchu – nebýt pouhým průtokovým ohřívačem na zeitgeisty a genie loci.
komentáře [comments]
1 Martina , martina.kabelova (at) seznam (dot) cz (Mon 4 Jan 10, 12:23:59)
Ahoj Tomáši, že jsme se zrovna teď o víkendu o tom cestování bavili... Z pohledu ne-umělce a osoby v zásadě se pohybující ve stále stejných kruzích (míněno teď čistě fyzicky) ti mohu nabídnout jiný postřeh. Má sousedka má pět dětí a doma s nimi strávila 10 let. Svěřila se mi, že násobením došla k přibližnému číslu 4000 pomalých procházek po Zajíčkově. Mě osobně už všechno začíná svrbět asi tak nějak se slunovratem. Smysl cestování? Třeba aspoň vidět jiný obzor, to samo o sobě mi stačí. Měj se dobře, Martina
2 tomáš (Sat 16 Jan 10, 01:50:39)
ahoj martino, no jo, nečekám, že z toho vykřešu nějaký objektivní moudro - spíš se přesvědčuju, jak to má z nějakýho důvodu každej nastavený jinak. já bydlím v malým městečku, děti nemám, žiju tu asi 5 let. nikoliv násobením, ale počítáním jednotlivin na prstech jsem dospěl k přibližnému počtu 10 procházek po kuřimi. opravdu jich nejspíš víc nebylo (a moc to tu pořád neznám). kdybych měl možnost procházet se po mongolsku nebo po marsu, asi by jich taky víc nebylo - - - v zajíčkově se mi ostatně velmi líbilo, ale bylo to proto, že jsem jel s přítelkyní, za váma, a ještě hrát - za takový konstelace si i tu cestu užiju, ale musí mít náplň! co se týče horizontu, jsem silně krátkozrakej a zaplať pán bůh za to, aspoň jasně vidím, že horizont je jen rozplizlé kdesi cosi. co se týče slunovratu: ať si ten blbej šutr tou svou nakloněnou zemskou osou trdluje jak chce, co mně je po tom? --- atd., ok, uznávám, že ten krajní subjektivně idealistický pohled je mi přece jen bližší :) měj se, t.
3 Martina , martina.kabelova (at) seznam (dot) cz (Wed 10 Feb 10, 20:30:19)
Ahoj Tomáši, coby gentleman jsi taktně přešel, že ty o voze a já o koze. Díky. Bod č. 3 v původní úvaze na mě zapůsobil jak červená na býka. Kdybych měla vymyslet originálnější, možná ne úplně vkusný příměr, asi by vypadal následovně. Přijel jsi do koncentráku udělat přednášku o zdravé výživě. Vykládáš cosi o vyhýbání se tukům a cukrům. Osazenstvo, jakmile poprvé zaslechne tyto výrazy, začně vykřikovat: "Sem s tím!". Pak ale ti bystřejší přece jen ve své hladové hluchotě postřehnou, že máš nějaký zvrácený názor, že jíst se moc nemá. V této chvíli nastává nejvyšší čas vyklidit pozice, abys nedostal šutrem po hlavě. V druhé polovině temné sezóny, tedy po slunovratu, začínám mít obvykle doma ponorku. Zajíčkov je parádní místo k životu, ale taky to sakra nejde furt jen takhle. Pro ilustraci - zdál se mi před pár dny sen, že jsem obývala nějaký squat, všichni tam byli na heráku. Milan ztratil práci, já ji taky neměla a zrovna nás policajti z toho squatu vystěhovávali. Sen končil obrovskou euforií, že když nemáme práci ani bydlení, tak si můžeme jít, kam chceme, jsme naprosto svobodní. Tak nevím, jestli si umíš představit, z jakých pocitů v reálném životě takový sen pramení. Zrovna dočítám Dharmové tuláky a zabralo to, můj stav je teď přinejmenším stabilizovaný, jak by se řeklo v lékařské hantýrce. Tak už to snad nějak doklepu do doby, než roztaje sníh a bude možné jít aspoň do lesa.
1 Martina , martina.kabelova (at) seznam (dot) cz (Mon 4 Jan 10, 12:23:59)
Ahoj Tomáši, že jsme se zrovna teď o víkendu o tom cestování bavili... Z pohledu ne-umělce a osoby v zásadě se pohybující ve stále stejných kruzích (míněno teď čistě fyzicky) ti mohu nabídnout jiný postřeh. Má sousedka má pět dětí a doma s nimi strávila 10 let. Svěřila se mi, že násobením došla k přibližnému číslu 4000 pomalých procházek po Zajíčkově. Mě osobně už všechno začíná svrbět asi tak nějak se slunovratem. Smysl cestování? Třeba aspoň vidět jiný obzor, to samo o sobě mi stačí. Měj se dobře, Martina
2 tomáš (Sat 16 Jan 10, 01:50:39)
ahoj martino, no jo, nečekám, že z toho vykřešu nějaký objektivní moudro - spíš se přesvědčuju, jak to má z nějakýho důvodu každej nastavený jinak. já bydlím v malým městečku, děti nemám, žiju tu asi 5 let. nikoliv násobením, ale počítáním jednotlivin na prstech jsem dospěl k přibližnému počtu 10 procházek po kuřimi. opravdu jich nejspíš víc nebylo (a moc to tu pořád neznám). kdybych měl možnost procházet se po mongolsku nebo po marsu, asi by jich taky víc nebylo - - - v zajíčkově se mi ostatně velmi líbilo, ale bylo to proto, že jsem jel s přítelkyní, za váma, a ještě hrát - za takový konstelace si i tu cestu užiju, ale musí mít náplň! co se týče horizontu, jsem silně krátkozrakej a zaplať pán bůh za to, aspoň jasně vidím, že horizont je jen rozplizlé kdesi cosi. co se týče slunovratu: ať si ten blbej šutr tou svou nakloněnou zemskou osou trdluje jak chce, co mně je po tom? --- atd., ok, uznávám, že ten krajní subjektivně idealistický pohled je mi přece jen bližší :) měj se, t.
3 Martina , martina.kabelova (at) seznam (dot) cz (Wed 10 Feb 10, 20:30:19)
Ahoj Tomáši, coby gentleman jsi taktně přešel, že ty o voze a já o koze. Díky. Bod č. 3 v původní úvaze na mě zapůsobil jak červená na býka. Kdybych měla vymyslet originálnější, možná ne úplně vkusný příměr, asi by vypadal následovně. Přijel jsi do koncentráku udělat přednášku o zdravé výživě. Vykládáš cosi o vyhýbání se tukům a cukrům. Osazenstvo, jakmile poprvé zaslechne tyto výrazy, začně vykřikovat: "Sem s tím!". Pak ale ti bystřejší přece jen ve své hladové hluchotě postřehnou, že máš nějaký zvrácený názor, že jíst se moc nemá. V této chvíli nastává nejvyšší čas vyklidit pozice, abys nedostal šutrem po hlavě. V druhé polovině temné sezóny, tedy po slunovratu, začínám mít obvykle doma ponorku. Zajíčkov je parádní místo k životu, ale taky to sakra nejde furt jen takhle. Pro ilustraci - zdál se mi před pár dny sen, že jsem obývala nějaký squat, všichni tam byli na heráku. Milan ztratil práci, já ji taky neměla a zrovna nás policajti z toho squatu vystěhovávali. Sen končil obrovskou euforií, že když nemáme práci ani bydlení, tak si můžeme jít, kam chceme, jsme naprosto svobodní. Tak nevím, jestli si umíš představit, z jakých pocitů v reálném životě takový sen pramení. Zrovna dočítám Dharmové tuláky a zabralo to, můj stav je teď přinejmenším stabilizovaný, jak by se řeklo v lékařské hantýrce. Tak už to snad nějak doklepu do doby, než roztaje sníh a bude možné jít aspoň do lesa.
vložit komentář [add comment]